Znáte to asi každý, času je málo, oběd za dveřmi a z McDonalda se vám dělá dlouhodobě špatně. V tu chvíli přicházejí ke slovu nabídky našich asijských spoluobčanů a jejich magické cenové kouzlení s talířem přetékajícím pěti a více vůněmi. Rád bych se s vámi podělil o nejen gastronomické zážitky z kategorie: TESTOVÁNO NA LIDECH. Zapněte si pásy, rozsviťte světla, v Lidlu zavírají v sedm :-)

Tenkrát poprvé

První zkušenost s asijskou kuchyní jsem absolvoval v kladenské restauraci s příznačným jménem Asie. V té době podnik druhé cenové kategorie, hovorově „lepší dvojka“. Troufnu si odhadnout, že tehdy se jednalo o nejluxusnější podnik ve městě. První sousto vepřových ledvinek Čchao deflorovalo sojovou omáčkou nedotčené chuťové pohárky naivního mládí a otevřelo mi dveře do světa vůní tisíce a jedné chuti :-) Nutno podotknout, že interiér zmíněné restaurace se do dnešních dnů nezměnil a v několika aspektech vykazuje značnou únavu opotřebováním. O kvalitě jídel se zmíním dále ve textu.

La myš, já nic neplatit

Matesola mi jistě promine malou repliku z jeho posledního postu. Mimochodem hláška „La muš, já nic neplatit“ mi zalezla hodně pod kůži. Naposledy se mi vybavila dnes u pumpy, když jsem dotankoval plnou, byť u stojanu nebyla jediná igelitová rukavice a rukojeť pistole smrděla jak „rok nemytej wartburg“. Úplně jsem viděl dotyčného kníratého pána, jak s přitroublým úsměvem gestikuluje během tankování směrem na bezpečnostní kameru ve smyslu „La muš, já nic neplatit“ a následně odjíždí středem s plnou bandou vstříc víru velkoměsta :-)

Byl tam a byl pořádnej

Ale to jsem malinko odbočil. V Kladně v oblasti hlavní pěší zóny fungovala čínská restaurace. V časové tísni nebylo zbytí a než bys řekl Tai-pei, udělal jsem objednávku na porci hovězího po sečuánsku. Do deseti minut se mi na stole zabydlela slušná porce kJ a příbor. První sousto vzbudilo dojem něčeho atypického, ale nikoli špatného. Že by více MSG? Ne ne, tím to nebude. Analýza pokračovala a můj zmatený degustační aparát objevil v mase středně silné „zvěřinové podtóny“.

Co vám mám říkat, pochutnal jsem si na výbornou, ale ještě cestou z restaurace přemýšlel, jak to ti kluci čínští dělají. Jak jsem se později dověděl, druhý den objevila inspekce u kuchaře v šuplíku s nádobím pastičku s tlející myší. Pocit znechucení společně s lehkou „dumavou“ mě přivedl na myšlenku jak by asi chutnal salát z mladého špenátu s pecorinem a fritovanými zaječími bobky.

Zpět na pevnou zem

Jak jsem naznačil v prvním odstavci, mám slabost pro všemožné úpravy většiny vnitřností. Miluji na čínský způsob připravené vepřové játra a ledvinky. Velmi dobře je připravují právě v uvedené restauraci Asie. Zdejší pokrmy se pohybují na vyšší (normální) cenové úrovni, než je běžné ve standardních bistrech. Odměnou budiž dlouhodobě vyrovnaná kvalita ingrediencí a dodržování „původních“ receptur. Kung-pao je jak má být, každé jídlo chutná jinak. Tím se dostávám k celkem důležitému faktu. Kvalitní levné čínské bistro se pozná právě zvládnutím přípravy – UČO (universální čínské omáčky).

Jsou tomu asi dva roky, co jsem si v jedné silně podezřelé „číně“ u vlakového nádraží v Hradci Králové objednal kuře pěti vůní. Výsledek předčil mé nejhorší obavy. UČO prosté jakékoli potravinové vůně připomínající naběračku „zbytku“ po pravidelné výměně motorového oleje. A to ještě stylem... Isfan Dereketeš přijel se svým Pfiat na garančku po 40 kkm. Nedojedl jsem, ale při pohledu na zbylé osazenstvo lokálu uhradil účet a rychle odešel.

Vnitřnosti na pochodu

Od té doby uteklo mnoho času, litry sojové omáčky, kilogramy rýže a kilometry rýžových nudlí. Našel jsem si řadu spolehlivých podniků, kde si dopřeji svoji týdenní dávku glutasolu. Poslední zkušenost mám z mám z restaurace Sunshine v Dejvicích. Lákala mě exotická mlsná a cestou kolem menu okem zavadil o „Vepřový žaludek se zeleninou – ostré“. To bylo ono, žádná rychlovka v Bageterii Boulevard, vepřové dršťky si dám a tak se také stalo.

Oddech... ho

Poslední zážitek, o který se s vámi podělím, se mi stal při první návštěvě „číny“ na Arbesově náměstí (mimochodem jedna z těch lepších). Servírka, něco mezi 14 a 32 lety, odnáší talíře a já prosím o účet. Za minutku je zpět a žádá 86 Kč. Vyndavám a podávám stokorunu s tichým: „To je v pořádku.“ Přenos informace zřejmě selhal a servírka se dožadovala jejího zopakování a naklonila se ke mně. „Sto“, vyhrkl jsem jejím směrem. V tu chvíli s sebou cukla, bleskově se napřímila, stokorunu uklidila do kasírky a na stůl mi s vyčítavým pohledem položila žvýkačku.

V mžiku mě polilo horko a zavalily výčitky, proč jsem si musel dávat zrovna „sečuán“ :-) Než mi to došlo, utekly dvě hodně dlouhé vteřiny. Mimochodem, žvýkačka na rozloučenou je věc příjemná nehledě na to, že máte v tašce celou krabičku na „takové to domácí žvýkání...“.

Čínská kuchařka

KUCHAŘKA: Počítání nudliček v jarní polévce

Líbil se vám článek? Zalinkujte ho klinutím na ikonku pro další čtenáře :-)